Dovoluji si to

Jednoho dne, nevzpomínám si jak se to stalo, ale najednou jsem se ocitl zde, v této realitě, jako vnímající bytost. Časem jsem si všiml, že se tu pohybují i další vnímající bytosti, i oni se tu nějak ocitly, ale zdá se, že buďto na ten zázrak zapomněly, anebo je to nezajímá. A tyto vnímající bytosti, které jsou spíš ne-vnímající, jako by spali, tu mají mezi sebou rozehranou jakousi hru, které vlastně taky nerozumím. Jako kdybych skočil do rozjetého vlaku, rozhlížím se a snažím se pochopit smysl toho, co se děje a proč bytosti okolo jednají tak, jak jednají. Důležitě mezi sebou hovoří o všem možném, ale na moje otázky mi odpovědět nedokáží, dokonce je moje otázky rozčilují. Proč bytosti, které miluji, se mnou jednají jakoby mě nemilovali? Proč jsou mi kladeny stále nějaké podmínky, abych byl přijatý, proč se mnou moji bližní nejednají jako se sobě rovným? Proč si pořád lžou???

Jelikož těm, kteří mě do tohoto světa uvedli (rodiče), plně důvěřuji - nemám důvod jim nedůvěřovat, moje láska není omezena a nemá podmínky - nechávám se postupně tvarovat, dovoluji, aby do mě nahráli software, který byl nahrán do nich, nechávám se postupně zbavovat svobody s tím, že je to pro moje dobro, "zatím jsi příliš malý, nerozumíš tomu... až vyrosteš, ještě nám poděkuješ...", říkají.

Nakonec sám sebe přistihuji při tom, že abych unikl před úzkostí z toho, že vlastně nic nevím a že jsem v tom sám, různě se zaměstnávám a začínám imitovat ostatní. Přistihuji se při tom, že s nimi rozehrávám jejich hry, přistihuji se přitom, že předstírám, že jsem jim uvěřil, že to jinak nejde. Přistihuji se při tom, že mě tento proces, kdy si hraji na něco, co nejsem, stojí hodně energie, která mi potom chybí a že jsem z toho unavený, a že se nenávidím za to, že si ubližuji a že toužím po pravdě a lásce, ale ze strachu z odsouzení a opuštění těmi, kteří se cítí stejně prázdní a smutní jako já, jen si to nepřiznají, a kteří svoji lásku ke mě podmiňují tím, že se budu chovat podle jejich představ, si to nedopřávám. Nechci nikomu ublížit, to zvládnu, unesu to... Přistihuji se při tom, že sice toužím po svobodě, ale přitom se jí bojím...

A přitom je to tak jednoduché a obyčejné: jako polibek v pohádkách, který probouzí spící princeznu, kouzlo sebelásky, jemnosti k sobě samému, osvobozuje ze zakletí, kterým všichni trpí. Už na nikoho a nic nečekám a dopřávám si to, právě teď. Objímám se, dávám si milost a říkám sám sobě: už si nemusím tohle dělat. Nemusím hrát s ostatními falešné hry jenom proto, že říkají, že to má nějaký smysl, že se to tak dělá, že je to normální. Nemusím mlčet, ani nemusím mluvit, když se mi nechce... nemusím se bát zeptat, nemusím se za sebe stydět, nemusím mít strach z odsouzení, nemusím nic, a můžu všechno, co mi srdce napoví, že je správné, aniž bych potřeboval něčí svolení.

Nevím, jak jsem se zde ocitl, ale když už tu jsem, budu tady v pravdě, protože jinak bych se sám za sebe musel stydět. A protože vím, že i ostatní jsou na tom stejně jako já, i když se tváří ve své nadutosti, že tomu tak není, budu s nimi jednat tak, jak bych si přál, aby oni jednali se mnou, kdyby oni byli na mém místě a já na jejich, a to znamená VE VZÁJEMNÉ ÚCTĚ, jako rovný s rovným. Ukážu světu tu změnu, kterou si přeju, svým vlastním příkladem. A protože vím, že i ostatní bytosti si prošly stejným tvarováním a programováním mysli jako já, mám s nimi soucit. Vím, jak je náročné z toho vystoupit a překonat své strachy, jít do té samoty ve světě plném naprogramovaných lidí bez života, zacyklených ve věčné nespokojenosti. A protože vím, jak je život v pravdě a lásce k sobě samému osvobozující, dám každé bytosti důvod k tomu, aby uviděla sama sebe v pravdě a lásce, aby uviděla svoji vnitřní sílu, ze které vyrůstá důstojnost. A nechám je dorůst k té odpovědi, proč jsou zde, jako jsem dorostl já, protože ta odpověď přijde až ve chvíli, kdy se pustí všech předpojatostí, do té doby jsou k této úrovni sebe sama hluší a přijde z místa srdce a ne z hlavy, kam byla nahrána někde ze světa, který si hraje hru na více a méně a proto musí pravdu překrývat iluzí.

To si dovoluji...