Podobenství o paláci

Představ si, že tvé nitro je jako pohádkový palác s širokými chodbami a tisíci pokoji. Každá místnost tohoto paláce je neobyčejná, každá má své unikátní kvality, a každá je nedílnou součástí paláce v jeho celistvosti. Žádná není více nebo méně, než jiná. Jako dítě nebojácně prozkoumáváš každičký kousek svého paláce, bez studu či předsudků vítáš každý aspekt sebe sama, který se projeví navenek, každý si osaháš, uděláš si s ním zkušenost a zase ho propustíš. Tvůj palác je plný světla, lásky a zázraků. Láskyplně přijímáš každou novou místnost, ať už je to půda, koupelna nebo sklep, ať je taková anebo maková. Každý pokoj je jedinečný. Zavzpomínej na své nejrannější dětství, kdy každý den byl zázrak, a pobuď tam chvíli...

Pak, jednoho dne, do tvého paláce někdo vstupuje, někdo, koho jsi s otevřeným srdcem přivítal/a a bezpodmínečně přijal/a. V nově příchozím rozpoznáváš královnu matku a krále otce. Říkají ti, že některý z tvých pokojů není v pořádku, že do tvého paláce nemůže patřit! Naznačují ti, že pokud chceš mít "lepší" palác, takový, který je hoden jejich lásky, měl/a bys dveře do tohoto pokoje zavřít a už neotvírat. A protože chceš jejich lásku a přijetí, dříve či později tuto místnost v sobě uzamkneš. A pak další a další a další... Jak čas ubíhá, přicházejí do tvého paláce další lidé se svými názory na různé místnosti - některé jsou pro ně přijatelné a jiné nejsou. A tak pomalu zavíráš jedny dveře za druhými, a přestože tělesně rosteš, uvnitř jsi stále menší a menší. Tvé nádherné pokoje jsi uzavřel/a před světem, zasul/a do stínu, a tak skryl/a i sam/a před sebou. Od té doby zavíráš z nejrůznějších příčin další a další dveře. Zavíráš je, protože se bojíš, že přijdeš o něčí lásku, protože toužíš po pozornosti, po uznání od někoho, ke komu vzhlížíš, protože se bojíš odsouzení, odvržení, samoty, protože se stydíš za svoji přirozenost...

Ty dny, kdy se tvůj palác zdál magickým místem a tvůj život byl plný zázraků, jsou pryč. Už se nestaráš o každou místnost se stejnou láskou, některými pohrdáš, rád/a bys je nadobro uzavřel/a, ale jako naschvál se ti pořád vrací. Když si na to vzpomeneš, obličej se ti zkroutí odporem. Ano, takto se nemáš rád/a, takovýto obličej děláš sam/a na sebe. Pokoušíš se vymyslet cesty, jak se zbavit těch místností, které nechceš a jak získat ty, které sis zidealizoval/a. Musíš na sobě pracovat, musíš svůj palác ještě více vypiplat, nejlépe tak, aby se všem, na kterých ti záleží, líbil. Z tvého pohádkového paláce se stává řadový dům o standardním počtu místností, čitelných, zařazených a srozumitelných, ze kterého sleduješ ostatní řadové domy v ulici, kam zapadáš, a porovnáváš se s nimi.

Přišlo to tak plíživě, skrze lásku pečovatelů, kterým jsi bezmezně věřil/a, skrze touhu po pozornosti a jejich přijetí, že sis toho obratu od přirozenosti ke stále větší nepřirozenosti, od hloubky ke stále větší povrchnosti, ani nevšiml/a. Od bezpodmínečného prožívání věcí tak jak jsou, ses salámovou metodou dopracoval/a k tomu, že si kladeš podmínky, za jakých budeš šťastný/á. Stal se z toho zvyk a to je, jak se říká: "železná košile". Svobodu a lásku k paláci bez hranic, jsi vyměnil/a za bezpečí a přijímání od okolí. Brzy ale zjistíš, že už bydlíš jen v několika malých pokojích, kde ses naučil/a, jak se uzavírat před pravdou o sobě, a cítíš se tak pohodlně. Zaprděná komfortní zóna. Zavřel/a jsi už tolik pokojů, že jsi zapomněl/a, že kdysi bývaly nádherným palácem. Když ti to někdo říká, nevěříš mu. Uvěřil/a jsi, že jsi jen malý nedostatečný byteček s dvěma pokoji, který potřebuje spoustu oprav. Uvěřil/a jsi, že jsi malý/á a rozbitý/á...

Pravdou je, že dvoupokojový byt, řadový dům, ani palác s tisíci pokoji, ve skutečnosti neexistují. Jsou to jen různé kontexty, v jakých jsi schopen/schopna nahlížet sebe sama v této podivné realitě. Nejsi ani velký/á, ani malý/á, jsi tvůrcem této reality, který se právě teď tvroří malý/á a rozbitý/á. Proč? Kvůli nevědomosti. Protože máš uvnitř sebe "zhasnuto". A proto nevíš, kdo skutečně jsi. Přizpůsobil/a ses tak, že ses rozštěpil/a a svoji stínovou část, tu, kterou na jsi na sobě nepřijal/a, jsi před sebou skryl/a. Přestože palác ve skutečnosti neexistuje, ani nic z toho, kdo nebo co sis dosud myslel/a, že jsi, nezbývá ti nic jiného, než nechat vše, co jsi v sobě potlačil/a, co jsi sam/a před sebou skryl/a, vyvstat ve vědomí, znovuoživit, přijmout, znovuprožít a porozumět tomu, i kdyby to znamenalo projít si velkou bolestí a strachem. I kdyby to znamenalo, že díky upřímnosti a tomu, že se začneš vysvlékat ze škatulek, že přestaneš plnil očekávání, přijdeš o lásku svých bližních. Ve skutečnosti jsi ji nikdy neměl/a a proto o ni nemůžeš přijít. Každý je schopen milovat pouze do té úrovně, do jaké miluje sám sebe. A proto to, co jsi dosud považoval/a za lásku, byl jen výměnný obchod. Ten, který tě opravdu miluje, přeje ti štěstí a raduje se z tvého znovuzrození do vnitřní svobody. Jedině tak, že se plně otevřeš a necháš v sobě vyvstat všechny ty zamčené komnaty, že se přijmeš ve své celosti, to všechno můžeš propustit, tedy dát tomu svobodu, čímž dáváš svobodu sobě. Je potřeba si bez uhýbání projít tím bolestivým procesem sebeodhalení a následným sebepuštěním, abys skutečně nalezl/a sebe sama. Nestačí se povznést nad to, že toto nejsi ty, že ty jsi vším a ničím zároveň. Přestože je to na jisté úrovni pravda, je to intelektuální past, do které padá mnoho hledačů a jejímž kořenem je strach z temnoty v sobě. Pokud je bytost na nevědomé úrovni s minulostí provázaná, pokud v sobě v minulosti potlačila křivdu a bolest, nestačí si říct, že minulost je iluze, že minulost ve skutečnosti neexistuje. Pokud jsi v minulosti uzavřel/a s jinými bytostmi karmické dohody, pak je pro tebe minulost stále živá. Máš dluh z minulosti a ten je ti v přítomnosti neustále připomínán, tedy ovlivňuje tvé myšlení a jednání, ať už si to připouštíš nebo ne. Čím více tento karmický dluh ignoruješ, tím důrazněji je ti různými prostředky připomínán. Minulost neexistuje pouze pro svobodnou bytost, která si prošla celým procesem porodu do nové reality. Do reality, ve které se stává tvůrcem, aniž by lpěl/a na tom, jaký/jaká musí nebo chce být...