POPÍRÁNÍ VLASTNÍ KŘEHKOSTI A ZRANITELNOSTI

I když tě učili, že proto, abys přežil, musíš být tvrdý a nemilosrdný, a že kdo je křehký a zranitelný je odepsaný, není to pravda. Pravda je, že kdo se za svou křehkost a zranitelnost stydí je mrtev již za tohoto života, protože namísto toho, aby je uznal, předstírá, že ke svému životu nikoho nepotřebuje.

Tak se mu to dle jeho vlastního přání a nastavení také plní, nemá žádné skutečné přátele, protože co neodpustí sobě to neodpustí ani nikomu jinému, s vědomím toho, že je sám sobě tím největším nepřítelem, protože uznání křehkosti a zranitelnosti vlastní znamená uznání křehkosti a zranitelnosti ostatních.

Za svůj úspěch považuje skutečnost, že když potřebuje pomoc, odmítá o ni žádat, říct "prosím" mu přijde pod jeho "aristokratickou" úroveň... Když mu někdo nezištně pomůže, považuje to za jeho samozřejmou povinnost, od toho v tom jeho pojetí světa ostatní přece jsou, - otroci, kteří mu mají sloužit... Někdo takový není schopen někomu skutečně od srdce poděkovat... Někdo takový se neomlouvá a neříká "promiň" i když si je vědom toho, že to přehnal, tedy pokud omluvou, kterou nemyslí vážně aktuálně nesleduje vlastní budoucí prospěch a výhodu... Někdo takový si svou agresi vědomě jako svůj životní styl volí a protože nic jiného doposud nepoznal, považuje je za nezbytnou součást svého života, toho ve vlastním pekle, protože na jeho dně je vnitřně rozervaný ne protože je křehký a zranitelný, ale protože musí vynakládat OBROVSKÉ ÚSILÍ na to, aby předstíral, že není, že je nad věcí, že on už životu rozumí. A čím větší vnitřní zranění a bolest s ním spojená, tím větší povyk a aparát okolo.

Vynakládáním tohoto ENORMNÍHO ÚSILÍ však není dosaženo ideálu, ve kterém by vlastní vnitřní rozervanost někam natrvalo zmizela. Toto hluboké vnitřní trauma není možné zahojit ani vynaložením úsilí, ani ničím jiným, co tento svět nabízí.

Vlastní zaměstnání tímto ENORMNÍM ÚSILÍM sice dává na vlastní vnitřní rozervanost dočasně zapomenout, ne však pro toto úsilí samotné, ale pro dočasné zaměstnání jím, což někdy ti, kdo nemají jinou možnost,

vydávají za ctnost.

Taková je daň, kterou musí platit každý, kdo uvěřil tomu, že se za svou křehkost a zranitelnost musí stydět. A bude ji platit do okamžiku, ve kterém přestane sám sebe a tak přirozeně i své bližní podvádět.

Lumír Láska 💜 BUDDHA MAITREYA