Poznání Buddhů Všech Časů - Puštění vlastních pout

V okamžiku, kdy bytost odkládá fyzické tělo, má tendenci upadat do smutku: ostatní ještě žijí, oni nadále pokračují, kdežto já jsem už skončila. Toto je má smrt...

Na základě tohoto uvažování, přesně dle zákona příčiny a následku, v bytosti vzniká pocit nedotaženosti životního příběhu: ještě jsem nedokončila, co jsem dokončit mohla a už nemůžu. Z této příčiny vyrůstá následek: představa nespravedlnosti, ublíženosti - křivdy, kterou bytost nadále rozvíjí.

Uprostřed tohoto rozjímání, kterým je bytost zcela zaujata, si neuvědomuje, že ten který říká: toto je konec nebo toto je život a toto už není - tu stále je. Není živá ve smyslu, že má tělo, a přeci tu stále je. Kde je ten konec, když nadále nahlíží a uvažuje jako tomu bylo vždy od časů bez počátků? Ten kdo takto rozvažuje, ve skutečnosti neskončil, jinak by nemohl rozvažovat. Nachází se neustále na věčnosti, akorát si to díky svému zaujetí začátky a konci neuvědomuje a ani si neuvědomuje, že si to neuvědomuje. A to je spánek, to je nevědomost.

Bez rozptýlení této nevědomosti nemá bytost, která je pod vlivem těchto posmrtných představ smutku a křivdy z něj vyrůstající, jinou možnost, než aby podlehla zlobě. Tato zloba je poté hnacím motorem jejího opětovného znovu-zrození. "Já chci pokračovat!" Tato umanutost, tento chtíč, tato touha, kterou bytost zahoří, zapříčiní vytvoření nové inkarnace, ve které bude moci navázat na to, co má "rozdělané" z předešlých zrození, pokračovat v tom, na co je z předešlých zrození "zvyklá", vyobchodovat s ostatními bytostmi, co si z předešlých zrození "dluží", prostě na základě karmy ukojit svoji touhu, která povstala následkem zloby a nevědomosti a proto je pokřivená. A to všechno i přesto, že tu touhu ve skutečnosti ukojit nelze, protože svým znovuzrozením dává vzniknout znovu-stárnutí, znovu-nemocem a znovu-smrti, opětovnému spojení s tím co se jí líbí a rozloučení s tím, opětovnému spojení s tím co se jí nelíbí a nakonec rozloučení i s tím. Touhu uhasí pouze Pravé Poznání Buddhů Všech Časů. Se vším, včetně představy "svého těla" se nakonec bude muset rozloučit, ať se jí to libí anebo ne. To je Danost a Bezvýchodnost, které čelí každá z bytostí. Bude se to v její představě reality opakovat znovu a znovu, než se jí dostane milosti Buddhů, která rozptýlí její nevědomost. Do okamžiku rozptýlení vlastní nevědomosti nemá svůj osud vůbec ve své moci, čímž je zákonitě postavena do stavu, ve kterém nahlíží život z pozice role oběti, která tu nějak je, neví proč, jaký to má smysl a na pozadí všeho je smutek z nadcházející představy ztráty, strach ze stárnutí, nemocí, smrti a agresivní snaha udržet neudržitelné. Tak bytost pod vlivem vlastní nevědomosti čelí své vlastní halucinaci.

To v praxi znamená, že nevědomá bytost po odložení tělesné schránky, unáhleně, právě na základě odvislého vznikání (příčina: nevědomost, následek: karma, utrpení bytosti), které jsme si právě popsali, pod vlivem svého karmického zatížení, trpí sklonem vyhledávat bytosti, které bude posléze nazývat "moje rodiče". Dá vzniknout představě Já a ve hmotné formě dá vzniknout představě "toto tělo". Jakmile dá vzniknout představě Já, zároveň s tím vytvoří i představu Mé: představu můj otec, moje matka, můj přítel, můj nepřítel, můj dům, moje tělo, moje myšlenka... Na základě těchto představ vznikne dualita dobra a zla, protože každá subjektivita zatížená nevědomostí, projevená v hmotné realitě, čelí tomu, co se jí na světské úrovni líbí a co se jí nelíbí. To co se jí líbí je dobré, co se jí nelíbí je zlé. Zároveň, co se jí líbí a co nelíbí, se neustále mění. To, co se jí líbilo včera, už se jí nelíbí a co se jí nelíbilo, už se jí zase líbí. Touží po tom mít to, co se jí líbí a má odpor k tomu, co se jí nelíbí. Tento odpor je ve své podstatě opět touha, jen obrácená naruby. Jak se říká: co odmítáš, to přetrvá. To znamená, že pokud bude bytost trvat na svém odporu, trvá na své protichůdnosti a rozpolcenosti. Tak nevědomá bytost neustále hoří touhou, ať už se jí něco líbí nebo nelíbí, a tím, že tomu věnuje svoji pozornost, uděluje tomu význam, to ve své subjektivitě vytváří. Tedy i to, co tvrdí, že nechce. Tvoří tak vnitřní konflikt, který nemá řešení. Taková bytost, která odmítá čelit opětovnému smutku ze ztráty, se forem, které k sobě připoutala, křečovitě drží a potvrzuje si skrze ně vlastní existenci a smysl. Tato pouta, která si sama vytvořila, jsou vlastní subjektivní mučivou a spalující sebetrýzní. Avšak každá forma ať už je to komár, člověk, strom, jakýkoliv projevený jev, představa, fenomén, podléhá nekompromisnímu zákonu pomíjivosti: vzniká, okamžik trvá a pak zaniká. Bytost se nemá možnost vymanit z role oběti, pokud trvá na tvoření světa (karmy), prostřednictvím kterého samu sebe svírá, který je větší, než ona, který miluje a zároveň nenávidí, dokud se před Zákonem Pomíjivosti neskloní. To je pokora k Poznání, to je absence vlastní arogance a lhostejnosti nad sebou a ostatními bytostmi.

Jakmile toto poznání, kterému jsem porozuměl jako Poznání Buddhů Všech Časů, tedy těch, kteří překročili vlastní mysl a uskutečnili Plné Probuzení Buddhy, jakmile toto poznání bytost obsáhne a zvědomí si je, zákonitě dospívá k otázce: "Jaký má vůbec smysl se opakovaně inkarnovat, když už je předem jasné, že je to beze smyslu, když už je předem jasné, že pokud se znovu-narodím, budu čelit znovu-smrti? Jaký smysl to má právě nyní? Proč, když tím ve skutečnosti trvale nic nezískám, ani o nic nepřijdu?" Díky tomuto sebedotazování bytost dojde postupně k vyvanutí vášní, chtíče, touhy tvořit stále dokola to, co neustále pomíjí. "Proč, když nemusím?" Vystoupení z role oběti tedy provází: "Mohu, ale nemusím". Tak dojde bytost do stavu vyrovnanosti, klidu a míru se sebou, a díky tomu, že dojde vyrovnanosti a klidu, dojde osvícení nebo stavu buddhovství, což je jedno a to samé.

V ten Zázračný Moment taková Bytost Ví, že když opustí tělesnou schránku, získá možnost překročit karmu, získá vládu nad svým vlastním osudem a to jednoduše tím že zrealizuje: "Mohu se opakovaně inkarnovat, ale nemusím". Náš hlavní patron, Vznešený Buddha Šákjamuni zvaný Gautama říká: "Pokud jsem dědic své karmy tak to také znamená, že mám karmu ve své moci." S tímto věděním si může Bytost dát odstup a rozjímat nad tím třeba celou věčnost. Může se dobrovolně inkarnovat, aby v jednotlivých inkarnacích nabírala zkušenosti jako Buddha, aby předala Poznání Buddhů o možnosti se probudit ze spánku nevědomosti dalším bytostem, které jsou zakleté v cyklu znovu-zrozování, znovu-nemocí, znovu-stárnutí a znovu-umírání, což je koloběh Samsára, ale ani to nemusí. Je to možnost. Touha a chtíč takové bytosti, je pak menši než bytost sama, a to díky dosaženému a zrealizovanému Poznání, skrze vlastní zkušenost Probuzení se do stavu Buddhovství. V tomto směru bychom měli spíš, než o Probuzení hovořit o Probouzení, jelikož jde ve skutečnosti o neustálý proces, ne stav, kterého je třeba dosáhnout a pak ho "mít". Bytost se pozvolna probouzí, jako když pomalu po ránu otvíráte víčka. Není to instantní: otevřeno - zavřeno. Takto staticky vidí realitu nevědomá bytost: nula/jednička, ano/ne, černá/bílá... Víčka probouzející se bytosti se otevírají pozvolna a vidění skutečnosti takové, jaká je, se pomalu, ale jistě, rozšiřuje a zostřuje. Každá bytost otvírá víčka, tedy se Probouzí, svým vlastním tempem, jak je schopna to unést. Mezitím halucinuje čím dál méně, dokud neotevře oči zcela a nezíská tak možnost halucinaci, subjektivní realitu, svůj vlastní výtvor, rozlišit od reality takové, jaká je. Tak bytost pozvolna realizuje Takovost. Je to právě takové, jaké to je. Bytost si uvědomuje, že ona je větší, než realita sama, že ona je tím, kdo dává realitě ve své fantasii vzniknout, že realita se odehrává v ní a ne ona v realitě. Bytost si začíná uvědomovat, že je Bezbřehá, Bezrozměrná, Neomezená, že s ohledem na skutečnost, ve které sní o tom, že se dokola točí v reinkarnačním cyklu, je ve skutečnosti nezrozená a proto nikdy nezemřela. Náš hlavní patron, Vznešený Buddha Šákjamuni zvaný Gautama jasně konstatuje: "Není mocnějšího, než je Buddha". Proč není mocnějšího, než je Buddha? Protože Buddha má v rukou svůj Osud. Buddha je Pánem karmy, Tvůrcem reality, aniž by na tom, co tvoří, závisel.

To nejlepší možné zaměstnání s tímto Poznáním je, ústy Lumíra Lásky, Buddhy Maitreyi, "prodlévat ve stavu, ve kterém bytost Slouží, tj. Skutečně Čestný Záměr osobního vynaložení úsilí v zájmu všech ostatních bytostí... Nic jiného jej nevynahradí... Dokonalá Cnost. Poznat Ji může Pouze Ten, kdo se takového záměru vědomě drží a nikdo jiný, nejde to obejít."

Děkuji Vznešenému Lumíru Láskovi za to, že mi předal Učení tak, abych mu porozuměl a mohl ho dále sdílet svým vlastním jazykem. Bez Jeho Milosti by nebylo možné to, co je nyní možné 🙏

Inspirováno textem: 40 vteřinová Dharma

Ať v sobě všechny bytosti bez rozdílu Rozpoznají Prvotní stav Buddha a Uskuteční tak své vlastní Osvícení!

Sláva osvícení!

💎💎💎

Tomáš Merlin Ježek

zdroj obrázků: Pinterest