Přijetí pomíjivosti

Vše... co registruješ, je proud neustálé změny… Proto nikdy nespatříš opět ten samý obličej, to samé místo... Sklon „registrovat staticky“, je omezení…

Když tomu plně porozumíš, porozumíš neexistenci viny, která je nesmyslným sklonem reagovat k sobě i vnějšímu ve zlobě, která povstává ze sklonu spočívat staticky na jevech, které neustále pomíjí, kdy všechny tyto jevy prostě neustále pomíjí bez ohledu “co ty na to”, bez ohledu na to zda se pro to raduješ, či nenávidíš = absolutní rovnost je neustále v platnosti, ať se “děje co se děje”, vzhledem k zákonu pomíjivosti se neděje zhola nic...

V tomto svém nedorozumění ti, kteří tě „zradili“ v domnění (sebeklam), že tím “něco získají” jen nalžou sobě i tobě, že jsi je „zradil“ ty, jen pro to, aby sebe i tebe přesvědčili o svém oprávnění k nenávisti pro to, co neustále pomíjí = nedůstojné jednání... V tomto svém nedorozumění nalžeš sobě i ostatním, že jsi je „zradil“ jen pro své „oprávnění k nenávisti“. Pokud je zde toto nedorozumění, je zde sklon k vnitřnímu konfliktu toho, kdo sklonu k vnitřnímu konfliktu nerozumí. Pokud je zde porozumění, není zde již více možnosti vnitřního konfliktu potažmo vnějšího pro sklon ke statice povstávající z nevědomosti. Pokud zde není sklon ke statice, není zde sklon k vině. Pokud zde není sklon k vině, není zde sklon ke křivdě. Pokud zde není sklon ke křivdě, není zde sklon k nenávisti vnitřní i vnější. Pokud zde není sklon k nenávisti vnitřní i vnější, není zde sklon ke mstě, je zde Zářící Osvobozené Srdce Nenávisti Prosté.

Ano, samozřejmě, říkat si člověče můžeš co jenom chceš... ty sám přece nejlíp víš, že dokud jsi plný zloby, pro kterou se mstíš, nejsi svobodný... a jako takový nemůžeš opustit hranice Samsáry. Pokud nedůvěřuješ tomu, co ve skutečnosti nemůžeš neregistrovat, poskvrníš to vírou, kterou jsi převzal od těch, kteří nedůvěřují tomu, co ve skutečnosti nemohou neregistrovat.

Každý, kdo pro to, co neustále pomíjí... ve svém pohodlí přivírá oči před zjevnou realitou, každý, kdo takto zpronevěřuje sebe sama, dává svůj vědomý souhlas k tomu, aby v situaci, ve které si to bude nejméně přát, přivíral někdo jiný oči nad příkořím, které si tento svým postojem kvality zpronevěry sám zvolil. To pro to je „Odpovědnost Lehká jako Tíha.“

Jedině ten, kdo sám za sebe, přijetím pomíjivosti všech jevů bez rozdílu... ukončí nenávist ve svém srdci... sám sobě otevře bránu věčnosti... nikdo jiný.

Kdo se nadále zabývá smutkem pro to, co pomíjí, smutkem, ze kterého povstává ona zloba, tomu uniká skutečnost, že utvářet pomíjivé je přirozeně trvalá možnost. Sám smutek je proto absurdní, irelevantní, není možný, je nemožný. Návyk znovuzrození v sobě však přirozeně obsahuje následek „znousmrti“. Uvědomělá bytost si je vědoma toho, že má možnost volby, a dle toho za sebe přebírá odpovědnost. Neuvědomělá bytost má za to, že možnost volby nemá, má za to, že je zapříčiněna těmi, kdo jí to umožnili, tyto vyznává jako svá božstva, těmto slouží svou láskou i záští jen pro své vlastní nedorozumění o nepřevzetí své vlastní odpovědnosti za onu možnost volby.

Jedině změna je trvalá... porozumění situaci = její očištění = osvobozený, strastí nezatížený pohled. Pouze nezávislým viděním je ve smyslu psychologického utrpení člověka očištěno vše, ničím jiným. Pokud zde není ono nezávislé vidění, je zde utrpení těch, kteří se o nezávislé vidění ve skutečnosti ani nezajímají.

Jak jinak, než že rádo se děje…

S láskou a úctou všem cítícím bytostem bez rozdílu…

Lumír Láska 💜 Buddha Maitreya