Strach ze života a smrti

Seděla jsem ráno na posteli, oči mi směřovaly ke všem Bohům a Buddhům, ke kterým se každé ráno modlím. Jen jsem tak apaticky bez života seděla a zmocnil se mě po dlouhé době pláč - zoufalý, syrový, odevzdaný pláč. Slzy se mi tak hrnuly do očí, že jsem sotva viděla. Ztratila jsem pojem o realitě a čase, naprosto jsem se bez varování zhroutila a dovolila jsem svému strachu mě ovládnout. Cítila jsem obrovskou, nesnesitelnou, vnitřní bolest z budoucí ztráty všech svých milovaných nejbližších, ze ztráty nostalgických vzpomínek, bezpečí, domova... Poprvé v životě jsem si nahlas uvědomila a přiznala, že mám strach ze smrti.

Jsem si naivně myslela, že mám toto téma dávno zpracované, zastrčené pěkně hluboko, někde v klidu ...

Viděla jsem přeci tolik lidí odcházet v hospici, studovala paliativní tématiku od pubertálních let, byla v přítomnosti smrti mnohokrát. Vnímala jsem poslední vydechnutí bytostí tak niterně, pokorně a s láskou...

A přeci, bylo to tu. Plakala jsem jako holčička, která se probudí ze snu a uvědomí si, že zemře ... Prosila jsem o odpuštění všechny, komu jsem svými neuvážlivostmi ublížila a smlouvala s Bohem, že jsem ještě nenapravila vše, co jsem pokazila.

Bolest hlavy a ucha týdny a dny nepřestávala. Orientace v prostoru, udržet "pevnou půdu pod nohama", pro mě bylo čím dál obtížnější.

Ticho, samota a ten odporný vnitřní vzdor by se daly krájet. Přišla jsem si jako v nějaké hořké komedii, na které už jsem byla v kině tolikrát, že nechápu, proč zase ... Když tu jsem v nemocničním pokoji uviděla bytost, která na mě hleděla a jak pokojně se zjevila, zase zmizela. Nebyl to sen, ani omámení. Byla to bytost, která měla také svůj příběh... Takové pokojné, souběžné plynutí reality života a smrti...

Čekání na verdikt lékařů jsem využila k rozmlouvání sama se sebou. Čekám vůbec? To nežiji teď a upínám se na to, co bude za chvíli? Potřebuji potvrzení, které přijmu za vlastní a zhroutí se mi svět? Budu se radovat, když mi sdělí, že žádný nádor na mozku nemám? Co budu dělat pak? Co je dobré, co je špatné? Co je pro mě "dobré" a co vyhodnotím jako "špatné"?

Co říká Buddha?

Buddha přeci říká, že to, co tady je, už tu ve skutečnosti není...,

že skrze utrpení dochází člověk pochopení...,

že není dobré nebo zlé, vše jenom je...,

že i starost vzniká, okamžik trvá, zaniká...

"Neměj žádné starosti."

A nastalo ve mně Ticho.

Přestala jsem vzdorovat, zlobit se na sebe i celý svět, spekulovat, hodnotit, řešit, vymýšlet. Odevzdala jsem svůj strach, vědomě jsem se rozhodla nechat vše, ať se děje s vědomím, že nemusím nic a můžu to jen pozorovat. Jaká úleva, že nic nemusím.

Vše je výsledkem mé předchozí karmy a mých přání ...

Stále jsem tvůrcem své reality.

Moje "já a mé" tehdy v tichu a samotě umřelo.

Při cestě domů, vitální, jako čerstvě narozené miminko, jsem hned u svého pokoje míjela vchod do oddělení paliativní péče... Zalil mě takový pocit vděku, soucitu a lásky, v duchu jsem poděkovala a objala tu bytost, která mě odtamtud navštívila.

Ano, vše bylo, jak jsem si přála.

Přeci jsem nedávno vyslovila nahlas ve stavu totálního shonu, zahořklosti z nekonečného koloběhu beze smyslu, přání a vlastně tu bilanční otázku do Vesmíru, co bych za to dala, kdybych si mohla dva dny odpočinout a mít klid.

Těch dní klidu jsem měla nakonec několik, nejen dva. Sama jsem si je dopřála, tělo si řeklo a já začala naslouchat. Přestala jsem mluvit, rozumovat a snít a začala jednat a žít, prosit o odpuštění, malovat obrazy a s láskou a klidem opouštět pro můj život nevyhovující.

Hněv a smutek je pryč, dávkuji si terapii láskou a klidem k sobě i k lidem.

A odpověděla jsem si na otázku:

Co bych za pár dní klidu dala?

Odevzdala jsem za budoucí dny v klidu předchozí dny vnitřního neklidu.

To jsem z lásky ke svému životu udělala.

Biyanka