Semínko lásky

Byl jednou jeden vlk. Byl urostlý a hrozivý. Asi tak, jako každý vlk chce být. Uvnitř jeho statného těla však něco tlelo. Tížilo ho to jako kámen.

Rozhodl se to ignorovat. Je přeci vlk, král přírody vezdejší. Těžko si udrží postavení, když bude připouštět nějakou slabost.

Někdy si užíval pomyšlení, kolik přátel má. Ti, co mu nadbíhali, pro výhody, že je nesežere, se mu u nohou plazili jako hadi a říkali všechno, co jeho Ego chtělo slyšet.

Když ale zůstal sám, v doupěti, vyl tónem trhajícím srdce. Byla v něm všechna těžko skrývaná bolest, všechen žal z křivd jeho života. Jeho vlastní krutost ho zaživa z nitra sžírala. Byl tak sám.

Tu si vzpomněl na mládě zajíce. Když ho poranil, slyšel jeho modlitby: "Odpusť mu, ať mu světlo svítí na cestách, ať se jeho bolest promění v lásku..." Vhánělo mu to slzy do očí. Slzy, které nikdo neviděl.

Věděl, že až umře, přál by si být jako on - bez zášti a zloby. Už byl unavený z bojů. Až se příště narodí, vzpomínka na zajícův soucit v něm zůstane jako zaseté semínko a bude pomalu klíčit.

Cítil podivně hřejivý pocit. To musí být láska, co nikdy nepoznal...